Přítel na dosah ruky

Když jsem vyrostla a 15 let zaklepalo na dveře, máma s tátou rozhodli, že opustíme místo, které jsem milovala úplně ze všeho nejvíc a bylo mým jediným a naprostým středem laskavého Vesmíru. Který mi dával pocit naděje a víry, že i kdyby se kopce na moment zlomily vejpůl a zem se otočila opačným směrem, můj přístav klidu a míru tady, snese ty největší rány světa. Že řekou nakonec odplyne všechno to, s čím je zapotřebí se poprat, smířit a nebo se s tím jednoduše srovnat.

Bez zeptání, bez rozmyslu radikálním řezem, změnili moje dosavadní bytí a odstěhovali nás do té největší prdele, do které mohli. Kde se nedalo nic, jen dva kilometry brzy ráno chodit k vlaku a lámat si hlavu, jak se odsud dostat co nejdřív pryč. A tak mi místo Sněžky, foukal bolavou duši Dalajlama ze svých moudrých knih a představa, že to tady není navždy, mě hnala kupředu.

Mezi tím jsem uvěřila, že to, co potřebují, chtějí, přejí si a nebo, po čem touží ostatní, je o dost důležitější a cennější, než to, co doopravdy cítím a chci já. A mezi tím, jsem hledala půdu pod nohama, domov a místo, kam patřím. Kdo a kým jsem.

A tak skoro o tři desítky let později nasazuju jedno zimní odpoledne na druhý svátek Vánoc nesmeky. V jiných horách, jen o kus dál, od těch mých. Jdu rychlým krokem zimou a klidem, azurovým nebem a neskutečnou krásou. Zastavím se, zavřu oči a nic, ticho. Stojím a slyším. Svoje srdce, svůj dech a sebe. Cítím to. Tu radost, že je, že život je fajn. Že mě baví. Že ho cítím. Jak tepe. Že si na něj sahám. Hřeje mě. Vděčnost. Za to, že se to děje. Že jsem. Za chvíle, kdy je mi hezky, jen tak. Mě samotné.

Otevřu oči, vidím to. Tu cestu, a je tak krásná. Až srdce zabolí. Čekala jsem na to hodně dlouho, už bych si na to ani nevsadila. Už bych to i vzdala. Ale přišlo to. Přes všechny kotrmelce, pády a hovna u cesty nalepených na botě se to stalo. Tohle je můj domov, moje další láska. Tady mám svůj druhý kořen. To je něco, co dokonale uzemní sílu okamžiku a ve které se dočista rozplynou pochybnosti a nejistoty. Strach, jestli můžu jít touhle cestou. Že by snad něčí jiná byla důležitější.

Ne, nebyla. Ani náhodou. Nebyla !

Tak já jdu. Chytím za ruku tu malou holku co čeká uvnitř. Od chvíle, kdy si zabalila věci a odešla z domu. Kouknu na ní. V očích má radost, vlasy rozcuchaný a směje se, má veselý modrý nebe nad hlavou a slunce v zádech. Tak jo. Běžíme. Je rychlejší, směju se, předběhla mě.

A je šťastná, že mě má a já zase, že mám jí. Na dosah ruky … v mém srdci.

Hudba, která mě doprovázela

Empire of The Sun – Half Mast, Empire of The Sun – We are The People, Empire of The Sun – Walking On A Dream, Wiz Khalifa – The Thrill prod. Empire of The Sun

50 Cent ft. Chris Brown – I’m The Man, 50 Cent – Baby By Me

London Grammar – Truth is a Beautiful Thing