Bez zeptání, bez rozmyslu radikálním řezem, změnili moje dosavadní bytí a odstěhovali nás do té největší prdele, do které mohli. Kde se nedalo nic, jen dva kilometry brzy ráno chodit k vlaku a lámat si hlavu, jak se odsud dostat co nejdřív pryč. A tak mi místo Sněžky, foukal bolavou duši Dalajlama ze svých moudrých knih a představa, že to tady není navždy, mě hnala kupředu.

Mezi tím jsem uvěřila, že to, co potřebují, chtějí, přejí si a nebo, po čem touží ostatní, je o dost důležitější a cennější, než to, co doopravdy cítím a chci já. A mezi tím, jsem hledala půdu pod nohama, domov a místo, kam patřím. Kdo a kým jsem.

A tak skoro o tři desítky let později nasazuju jedno zimní odpoledne na druhý svátek Vánoc nesmeky. V jiných horách, jen o kus dál, od těch mých. Jdu rychlým krokem zimou a klidem, azurovým nebem a neskutečnou krásou. Zastavím se, zavřu oči a nic, ticho. Stojím a slyším. Svoje srdce, svůj dech a sebe. Cítím to. Tu radost, že je, že život je fajn. Že mě baví. Že ho cítím. Jak tepe. Že si na něj sahám. Hřeje mě. Vděčnost. Za to, že se to děje. Že jsem. Za chvíle, kdy je mi hezky, jen tak. Mě samotné.

Otevřu oči, vidím to. Tu cestu, a je tak krásná. Až srdce zabolí. Čekala jsem na to hodně dlouho, už bych si na to ani nevsadila. Už bych to i vzdala. Ale přišlo to. Přes všechny kotrmelce, pády a hovna u cesty nalepených na botě se to stalo. Tohle je můj domov, moje další láska. Tady mám svůj druhý kořen. To je něco, co dokonale uzemní sílu okamžiku a ve které se dočista rozplynou pochybnosti a nejistoty. Strach, jestli můžu jít touhle cestou. Že by snad něčí jiná byla důležitější.

Ne, nebyla. Ani náhodou. Nebyla !

Tak já jdu. Chytím za ruku tu malou holku co čeká uvnitř. Od chvíle, kdy si zabalila věci a odešla z domu. Kouknu na ní. V očích má radost, vlasy rozcuchaný a směje se, má veselý modrý nebe nad hlavou a slunce v zádech. Tak jo. Běžíme. Je rychlejší, směju se, předběhla mě.

A je šťastná, že mě má a já zase, že mám jí. Na dosah ruky … v mém srdci.

Hudba, která mě doprovázela

Empire of The Sun – Half Mast, Empire of The Sun – We are The People, Empire of The Sun – Walking On A Dream, Wiz Khalifa – The Thrill prod. Empire of The Sun

50 Cent ft. Chris Brown – I’m The Man, 50 Cent – Baby By Me

London Grammar – Truth is a Beautiful Thing

Když jsem byla malá holka, věřila jsem na Krakonoše, lásku a dobro. Když jsem byla malá, dívala jsem se vždycky před usnutím z okna na hvězdy a věřila jsem, že mě chrání. Že jsou tady pro mě. Že slyší každý moje přání a splní ho. Měla jsem svoje sny, touhy a domov v horách.

A na to, že jsem holka z hor jsem byla vždycky pyšná a navždycky taky budu. Jestli jsem si něco uměla opravdu dobře vybrat, tak místo, kam se na narodím. Které mě bude formovat a vychovávat. Stane se mojí bytostnou součástí a láskou navěky věků.

Láskou, která hory přenáší. Tak, že ať jsem kdekoliv, jsou stále se mnou. Jsou v mém srdci a obejmou ho pokaždé, když je toho zapotřebí. Když je něco úplně ale úplně na hovno, a nebo i když se neděje nic, co by stálo za slzu a život je na sto procent fajn.

Zavřu oči a vidím to. Jako bych tam byla. Vítr se mi opírá do tváře, cuchá mi vlasy a paprsek modrého nebe rozsvítí ten nejmilejší úsměv, který mi příroda dala. Roztáhnu ruce a řeknu sobě samé, tak tady, tady jsem opravdu šťastná. A to bez debat. Najisto bez podmínek, úplně jednoduše a obyčejně. Tohle se nedá koupit, to se nedá někde vzít, ukrást, nebo si to půjčit, tohle se prostě přihodí samo od sebe, z čisté lásky. Radost, která otřese obřím dolem uvnitř mě samé, se nedá popsat, ta se musí zažít. A pokaždé, když se v ní rozpustím, schovám se v trávě, na jedné mojí nejvíc milé louce a jsem zase královnou hor.

V tu chvílí, v ten moment vím, že ty hvězdy tam někde pořád jsou, že mě hlídají, bdí nade mnou a neustále připomínají, že život, není jen tak, že mě má doopravdy rád i když se to často nezdá, že mi dává zelenou. Zelenou. Jít si svou vlastní cestou, ne jinou. Protože tak to holky z hor maj.

A i když se toho v životě umí hodně posrat, tohle je pouto a dar, kterým se nemrhá. Ten přijde z hůry, vroste do každé buňky v těle a hojí rány světa. Hladí duši a připomíná, kdo jsem a proč jsem právě tady. Který přináší naději i víru. Že život rovnováhu udrží a že za tím mrakem, slunce rozhodně je.

Dávám ti zelenou, slyším od života šumět horskou trávou, tak se zvedám a jdu. Protože teď už ji vidím.

Billie Eillish – Idontwannabeyouanymore, Billie Eillish – Everything I Wanted

London Grammar – Wasting My Young Years, London Grammar- Strong